Harmonický vztah
Jaká vzácnost funkční harmonický vztah dvou jedinců, ve kterém je dostatek lásky, úcty i respektu. Je složité najít partnera, se kterým bychom si sedli v přístupu k životu, sdíleli společné životní hodnoty a ještě pro sebe byli vzájemně fyzicky přitažliví. Velice často je to tak, že toho koho chceme my, ten nechce nás a ten, kdo chce nás, o něj zase nestojíme my. Zamotaný kruh.
Bohužel nebo bohudík většinou první volba je čistě instinktivní a sehrává v ní klíčovou roli vzhled, sympatie a sexuální přitažlivost. To ovšem vůbec nic neříká, zda si budeme rozumět. Společné zájmy poznáme až po určitém čase, který máme možnost trávit společně. Chceme být spolu oba stejně na fotbalovém zápase naší reprezentace nebo na výletě v horách nebo snad na diskotéce či koncertě?
A to není ještě nic určujícího pokud se jedná o začátek vztahu. Tam většinou oba trochu více potlačují sebe sama a své zájmy či přání ve prospěch toho druhého. Podle známého: „Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají.“ Co se postupně s přibývajícím časem může odehrávat ve vztahu není vždy pozitivní, téměř vždy nastává určité zevšednění a stereotyp.
Již dávno jsou odpozorovatelné určité opakující se vzorce vývoje vztahu, které ukazují, že mít zdravý a pevný vztah je vlastně velký nikoliv malý zázrak. Je však také známo, že se na vztahu dá pracovat. Je to totiž především o správné komunikaci a všedních maličkostech. A tady pak platí přísloví: „Bez práce nejsou koláče.“
Nesmíme ale zapomínat, že pracovat na vztahu musíme ve dvou… Jak totiž plyne z definice vztahu, jedinec je na vztah krátký.
Stres
Žijeme ve velmi hektické a uspěchané době, ve které nároky na každého jednotlivce stále stoupají. Zvětšují se nejistoty v oblasti pracovního uplatnění, obchodních i partnerských vztahů. Okolí a dění v něm je velmi proměnlivé a mnohdy až chaotické. Matka příroda nám dává také své. Čím více těchto nejistot, tím více (a přitom zcela přirozeně) každý z nás touží po nějaké jistotě, po spolehlivém středobodu svého života.
Právě tato zásadní ambivalence může být v obecné rovině příčinou stále stoupajícího stresu, jeho všudypřítomnosti a jeho plíživého a zákeřného vlivu na mnohé z nás. Většina lidí si včas neuvědomuje, že nejsme schopni tomuto nadprahovému stresu vzdorovat. Často hledáme příčiny nejrozmanitějších psychosomatických problémů a těžkostí v ordinacích somatických lékařů a jsme velmi udiveni, vychází-li nám všechna vyšetření jako negativní. Vždyť nás ta hlava bolí každý den, vždyť skutečně trpíme žaludečními nevolnostmi, vždyť jsme tak unavení, že sotva ráno vstaneme…
Je známo, že ve vyspělých zemích nervových zhroucení, pracovních vyčerpání a diagnóz depresí bez ohledu na věk a profesi jednoznačně přibývá. V zemích třetího světa takový nárůst nezaznamenávají. Proč?
Hodnoty jako je být stále úspěšný, mít významné postavení, vydělávat čím dál tím více peněz, vlastnit movité i nemovité statky a žít si v blahobytu je to, co nutí lidi neustále se za těmito „hodnotami“ hnát a tlačit se dopředu.
Psychiku také zatěžuje spousta informací, které se na nás řítí ze všech stran a které musíme nějak zpracovat, třídit a na některé i reagovat. V tomto shonu pak není čas uvědomovat si vlastní životní hodnoty a smysl proč tu jsme a co chceme.
Ta šťastnější skupina lidí v rámci svého přirozeného pudu sebezáchovy hledá cestu, jak se v takové náročné životní situaci zachovat. Prvním krokem je uvědomění a připuštění si tohoto rizika, druhým rozpoznání konkrétních příčin, třetím analýza stávající situace a čtvrtým hledání postupů, které nám mohou pomoci.
STOP STRESU
- krok Uvědomění si rizika – POZOR STRES!
- krok Rozpoznání příčin – PROČ, Z ČEHO?
- krok Analýza situace – CO ZMĚNÍM?
- krok Hledání postupů a řešení – JAK NA TO?
1. Uvědomění si rizika
Stresem v běžné řeči je míněno vše, co nás nějak přetěžuje, co je nám nepříjemné, co nás tlačí. Tím mohou být situace, lidé, ale také naše myšlenky a pocity. V tomto případě hovoříme o stresorech, které mohou být vnější nebo vnitřní. Velmi důležité je to, co není až tak obecně známé a to je to, že pro každého z nás je touto příčinou něco jiného a v jiné intenzitě. Hovoříme pak o frustrační odolnosti jedince, čímž míníme to, co daný jednotlivec vydrží v porovnání s ostatními.
Příčiny stresu mohou být např. nadměrná zátěž a ztížené podmínky při nějaké činnosti, časová tíseň, zvýšené riziko, tlak okolností a jiné. Příznaky stresu jsou rozmanité např. narušení pozornosti a neschopnost se soustředit, zapomínání, nadměrná sebekontrola, neschopnost rozhodnout se, nedůvěra v sebe a své schopnosti, předem předjímaný neúspěch, snížení sebedůvěry, citová labilita,… a jiné.
To, co pro nás bude, stresorem závisí také na tom, jak dané situaci, člověku, myšlence či pocitu porozumíme. Pod slovem stres rozumíme reakci organismu na nadměrnou zátěž a ta je u každého z nás zcela odlišná. Některý pláče, jiný nespí, další se přejídá, apod.
Stále však mluvíme jen o negativním stresu zvaném též distres.
Bylo by nespravedlivé se nezmínit o tom, že každý z nás v určitých chvílích potřebuje malou dávku stresu, aby se například odhodlal k vystoupení před více lidmi, k dopracování důležitého úkolu, skoku v rámci bungee jumpingu apod. V těchto situacích nám stres zvaný eustres pomáhá a podporuje naše lepší výkony. Proto nemůžeme říci, že by stres byl jen a pouze škodlivý. V určité míře je potřebný, protože by nám jinak chyběli podněty k překonávání překážek a k příjemným pocitům.
Uvědomění si zda prožíváme distres je prvním krokem k další naší „záchraně.“
2. Rozpoznání příčin
V této fázi mnohdy potřebujeme pomoc někoho druhého, neboť ne vždy jsme schopni sami sobě otevřít oči a přiznat si, v čem asi může být jádro prožívaného stresu. Je to obtížné zejména proto, že se dotýkáme sami sebe, svého sebeuvědomování se, svých vnitřních hodnot, obrazu sebe sama, který si pracně celý život vytváříme. Těžko se nám přiznává, že jsme si například vzali na sebe příliš mnoho úkolů, které nemůžeme zvládnout, že nesnášíme svého nadřízeného a je nad naše síly s tímto typem člověka vyjít, že společné bydlení s rodiči není tak jednoduché, jak jsme si představovali.
Příčin, které můžeme odhalit, může být nepřeberné množství a velice často to nebývá jen jedna jediná, ale celý soubor, ve kterém se lze jen těžko orientovat a zjistit, která je ta nejdůležitější, ta nejvíce stresující. Mnohdy to však pro tuto fázi není to nejpodstatnější.
Odpovězte si na některé z následujících otázek:
- Jak mě vidí druzí?
- Co na mě oceňují?
- Co už jsem překonal(a)?
- Co je pro mě v životě důležité?
- Co od života očekávám?
- Co obsahuje seznam mých dovedností, úspěchů a dobrých vlastností.
- O co se můžu opřít při hledání východiska z aktuální situace?
3. Analýza situace
Zde můžeme hovořit o určité dovednosti vnitřního zpracování. Opět ne každý je schopen sám si s touto situací poradit a je na místě požádat o pomoc, pokud víme, že samotným nám to nějak nejde. Nemám na mysli jen odbornou pomoc mezi psychology, psychiatry a psychoterapeuty, ale často stačí zajít za dobrým kamarádem, za někým z rodiny nebo se svěřit úplně cizímu člověku při náhodném setkání.
V této fázi si potřebujeme ujasnit, co se vše okolo nás i v nás děje, proč se to děje, a také čeho chceme dosáhnout, proč a jakým způsobem toho nejlépe dosáhneme. Můžeme si vytvořit dokonce seznam a vypracovat jeho pozitivní a negativní důsledky. Jde o co nejobjektivnější zmapování reality, nikoliv o subjektivní prožívání.
Odpovězte si na některé z následujících otázek:
- Jak by vnímal tuto mou situaci nezávislý pozorovatel?
- V čem se liší mé vidění situace od nezávislého pozorovatele?
- Co zkresluje skutečný stav problému?
- Jaké jsou okolnosti mých potíží?
- Jaké jsou mé prožitky a jaká jsou fakta?
- Co je příčinou a co důsledkem situace?
- Jaký je seznam mých aktuálních potíží?
4. Hledání postupů a řešení
Pro ujasnění si, čeho chceme dosáhnout, co chceme změnit, co je naším cílem potřebujeme mít schopnost systematicky problém řešit. Řešeních je vždy mnoho a rozhodnout se pro některou z možností můžeme sami nebo opět s pomocí našeho „rádce.“ (psycholog, terapeut či dobrý kamarád). Jde o to, důkladně zvážit u každého z možných postupů jeho přednosti a nedostatky, eventuelně různé kombinace tak, aby nám to co nejvíce vyhovovalo v rámci našich životních i osobnostních podmínek.
Facilitátor
Dnes se tento pojem užívá tak často, ale víme, co přesně vlastně znamená?
Podíváme-li se do psychologického slovníku, najdeme vysvětlení ve smyslu zlepšení výkonu tím způsobem, že jedinec vidí jinou osobu při stejné činnosti, eventuálně má možnost konzultovat své postupy a rozhodnutí se svým facilitátorem. Při překladu z angličtiny se pak blíží pochopení hned několik významů – usnadnit, ulehčit, vybavit nebo snadnost, lehkost, obratnost. Víme-li, co je to facilitace, víme také, jaké nároky na správného facilitátora vlastně jsou?
Vztah
Facilitátorství je vlastně transparentní kontrakt, který je neustále prověřován. Umožňuje nám získat náhled od jiného objektivního člověka a tím i možnost se dále učit a posouvat se kupředu. Základním předpokladem je tedy ochota každého zúčastněného jít dál, poznání vlastních hranic, ochota nechat se poznat, snad i odkrýt své nejistoty a slabosti, a pak touha chtít něco víc. To vše vytváří pocit důvěry.
Principy
A jaké nezbytné předpoklady respektive pravidla by měl dodržovat každý správný a dobrý facilitátor?
Tak především jsou to základní věci jako je dodržování času, slova a etických principů. Jsou země (např. Velká Británie), kde tyto základní principy upravuje tzv. etický kodex pro manažerské výcviky. Domnívám se, že i v našich místních podmínkách by jistě mnoho odborníků uvítalo totéž.
Dobrý facilitátor by měl dokonale znát sebe sama, aby dokázal rozpoznat své emoce a v kritických situacích je i odlišit (např. hněv z vlastního života, vedle hněvu, který je na místě v aktuální situaci). Měl by dokonale znát své motivy, své přednosti, ale stejně tak své nedostatky. Měl by umět být otevřený a prostý obrany. Měl by sám sobě důvěřovat. Měl by věřit svým interpretacím, svým zkušenostem.
Neměl by dávat skryté otázky a manipulovat. Neměl by tlačit lidi tam, kde to vyhovuje jemu, nikoliv ostatním. Při vedení, které může mít pevnou strukturu, by měl být schopný přijmout proces jako otevřený, rychle se měnící a tomuto se nebránit. Měl by být empatický, ale neměl by empatii zaměňovat za identifikaci. Obzvláště v situacích, kdy sám má stejný nebo podobný problém.
Nikdy by neměl hodnotit, ale vždy by měl umět aktivně naslouchat. Měl by umět dávat právo na pocit, ať je jakýkoliv. Některé věci jsou bolestivé, některé nepříjemné. Není smyslem odstraňovat bolest, ale dát jasně najevo, že je to cesta, která bolí, ale je to to, co vede k cíli.
Facilitátor musí dokázat vzdorovat odpovědnosti za účastníka, neboť je odpovědný k němu, nikoliv za něho. Měl by mít stejné vztahy ke všem v rámci skupiny účastníků a nikoho na základě svých sympatií neupřednostňovat nebo naopak na základě antipatií někoho zatracovat. Měl by umět být neustále v kontaktu se všemi. Čas, který je vyhrazen pro facilitaci je pro lidi, nikoliv pro facilitátora.
Jeho zdrženlivost je přímo na místě a řešení jeho vlastních problémů je naprosto vyloučeno. Facilitátor musí umět vyjádřit otevřeně své pocity, pokud dlouhodobě přetrvávají. Nemá povinnost odpovídat na všechny vyřčené otázky. Měl by mít pozitivní vidění světa a umět vyjádřit ocenění. Měl by být schopný přijmout a unést zpětnou vazbu od účastníků. Být otevřený ke změnám a mít na mysli, že i on se může od účastníků něco naučit a dovědět.
Dobrý facilitátor svou práci nekoná jen kvůli výkonu a pro výsledek samotný, ale proto, že má rád lidi, chce se k nim přiblížit a upřmně se o ně zajímá. To mu pomáhá ve vytváření atmosféry důvěry, bezpečí a přijetí každého člověka s jeho kognitivními a emotivními charakteristikami. V žádném případě by nemělo být jeho motivací vlastní sebeuspokojení. Cesta facilitace je cesta provázení po cestě, nikoliv hodnocení, nálepkování nebo interpretování.
